sobota 13. listopadu 2010

Odjezd

Věnováno Jarce

„Jste jediný autobus v sedmnáct třicet do Brna?“ Ptám se řidiče a sotva popadnu dech. Za minutu je odjezd a já zrovna doběhl.
„Všechny čtyři,“ ukazuje kolem.
„A jak mezi nimi najdu ten svůj?“ Zoufalství v hlase stěží dokážu skrýt.
„Podle rezervace.“ A mám odpověď.
„Hm, vypadá to, že mě čeká obíhačka.“ Ani nečekám na reakci a rychle běžím k dívce s amplionem, která nahání cestující, kteří tu pobíhají jako já.
„Mám sedadlo třináct, nevíte v kterém autobusu?“
„Tady ten,“ ukáže za sebe a já nevím, jestli to myslí vážně. Po pár vteřinách se ukáže, že mi právě zachránila život.

středa 3. listopadu 2010

Koupě televize

Šel jsem si koupit televizi. Koupě televize, to je jako celý náš život. Když jsem jel pro ni, prožíval jsem první polovinu, aniž bych si to nějak zvlášť uvědomoval. Celou cestu jsem se jen těšil na to, jak ji budu vybírat. Když jsem ji pak platil, můj život byl naráz v půlce. Na zpáteční cestě jsem si najednou uvědomil, jak ta druhá půlka rychle utíká a bylo mi z toho smutno. Potom jsem přišel domů a televizi vybalil. Zapojil jsem ji do zásuvky a chtěl začít ladit kanály. Už jsem se k tomu ale nedostal. Z nenadání přišel můj konec.

středa 6. října 2010

Dobrodružství bez detektoru

Šel jsem nahoru do kopce a viděl ho už z dálky. Leželo uprostřed chodníku. Bylo velké, hnědé a zapáchající. Obešel jsem ho velkým obloukem, pokračoval dál a zapomněl na něj.
Na zpáteční cestě jsem byl začtený do prvních stránek Dobrodružství Toma Sawyera a chyběly dva kroky, abych do něj nešlápl. Pořád tam ještě leželo! Rychle jsem zkontroloval podrážky, jestli jsem se nespletl a opravdu to stihl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám vypnutý detektor, který mě má na podobné hromádky včas upozornit. Zapnul jsem ho, zavřel knihu a přemýšlel, jaké to bylo tenkrát, když žádné detektory ještě nebyly.

pátek 13. srpna 2010

Kopretina v očním studiu

Když jsem vešel, rovnala obruby do vitrín.
„Dobrý den. Možná jsme mluvili spolu. Měl bych tu mít čočky do brýlí.“
„Ano, to jsem byla já. Počkáte si, nebo se zatím půjdete projít?“
„Raději bych zůstal. Bez brýlí bych si tu procházku tolik neužil.“
Usmála se. Měla příjemný hlas, hnědé oči, krátce střižené vlasy a štíhlou postavu. Vypadala úžasně.
Sedl jsem si na koženou sedačku v rohu místnosti a prohlížel si studio, jak mně mých sedm dioptrií dovolilo. Příjemná hudba a kopretinová vůně jemně doplňovaly šmouhy kolem mě. Pohyblivá šmouha v dálce rovnala obruby do vitrín. Usmál jsem se na ni.

pátek 11. prosince 2009

O výchově a o Vánocích

„Omlouvám se, budu mít deset minut zpoždění,“ psal jsem.
„OK,“ odpověděl.

*

„Dobrý den. Doufám, že nečekáte dlouho,“ řekl jsem úvodem. „Ještě jednou se omlouvám.“
„Nic se neděje, něco jsem zatím stačil vyřídit.“
Po chvíli pokračoval: „To budou hrozný Vánoce. Lidi jsou bezohlední, vráží do vás a ani se neomluví. Často ani nepozdraví, když vás potkají. Včera jsem byl venčit psy. Málem nás porazil cyklista a vůbec ho nenapadlo, aby se omluvil. A pak chtějte po dětech, aby se chovaly slušně. Řeknou vám: proč se my máme chovat slušně, když druzí se chovají takhle?
To pak celá výchova vezme za svý.“

čtvrtek 10. prosince 2009

Ponožky

Věnováno neznámé dívce z Metra

„Co koupíš mámě?“
„Asi náušnice. Ona je ujetá na náušnice, to jsem ji naučila já.“
„A už máš něco pro tátu?“
„Pro toho to bude horší. Ale určitě mu koupím ponožky.“
„Ponožky?“
„Já ti řeknu jeden příběh, jo?“
„Povídej.“
„Když jsem byla malá a poprvé přišla na to, že dárky nenosí Ježíšek, ale dáváme si je navzájem, tak jsem chtěla tátovi taky něco dát. Šla jsem do jeho šatníku a našla tam úplně nové ponožky, které před tím ještě nikdy nenosil. Vzala jsem je, zabalila a dala mu je pod stromeček. A od té doby mu k Vánocům dávám ponožky.“

úterý 8. prosince 2009

Babička

Spěchal jsem, nevnímal lidi kolem, ani si nestačil vychutnat ten teplý podzimní den. Když jsem došel na náměstí a zahnul do jedné z bočních ulic, najednou jsem si jí všiml. Stála tam a prodávala růže. Malá, hubená babička. Zastavil jsem se a pozoroval ji. Měla na sobě zimní bundu a teplou čepici. Igelitová taška u jejích nohou byla plná drobných růží. Občas se tu někdo zastavil.
„Ta je pro vás,“ promluvil jsem na ženu, která šla proti mně. Překvapeně se na mě dívala. Usmál jsem se a spěchal dál, nevnímal lidi kolem, ani si nestačil vychutnat ten teplý podzimní den.

neděle 6. prosince 2009

Představení

Stála u okna a pozorovala černou oblohu nad sebou. Pořád myslela na dnešní odpoledne, jak se kvůli tomu představení pohádali a jak potom šla domů a přemýšlela, jestli tenkrát neudělala chybu.
Ta bouřka je hrozná. Ten strašný liják a ty blesky! Ustoupila od okna. Měla panickou hrůzu z bouřek. Dobře, že na to představení nešli. Teď by tam seděli promočení na kost a ona by se zbláznila strachy.
Ten jeho příšerný egoismus a lhostejnost budou nakonec slavit úspěch. Už ho slyší, jak sebevědomě říká: „Vidíš, že jsem měl pravdu. Ještě, že jsme zůstali doma. Akorát by to byly vyhozený peníze.“

Příjemnou cestu (Na trase Brno - Praha a zpět)

Sedla si vedle řidiče, do uličky, zády k cestujícím, a začala je vítat na pravidelné lince Brno – Praha. Když na konci řeči děkovala všem za pozornost a přála příjemnou cestu, netušila, jak moc svá slova dokáže naplnit.
Cestující v předních řadách, na sedadlech do uličky, v tu chvíli vůbec nevnímali, co jim říká. Mnohem víc však mohli, někteří nedobrovolně, jiní dobrovolně a rádi, obdivovat růžová tanga i s jejím obsahem, které se obě chtěly předvést a udělat čest své majitelce.
Stevardka mezitím odložila mikrofon, vstala a začala roznášet sluchátka, noviny a čokoládu. Pak si znovu sedla, na což všichni čekali.

Magic Ball

Magnesia neperlivá / perlivá 1,5 litru - při zakoupení 12 kusů obdržíte Magic Ball ZDARMA!

*

Otáčím s tím balónkem, jen o něco větším než tenisový míček, zkoumám ho ze všech stran a marně si lámu hlavu, proč se mu říká Magic Ball. Google kroutí hlavou, že neví. Napadá mě: 'je to balónek...' "tak chytej," volám na Jardu a hodím. A v tom, za letu, balónek naráz změní barvu. Taktak, že ho Jarda stačil chytit. Úžasem zíráme na ten zázrak. Hodí mi ho zpátky. Balónek znovu změní barvu. Házíme si ho pořád dokola. Barvy se náhodně střídají. Červená, modrá, červená, červená, modrá...

Přílet

Strašně rád pozoruji lidi v příletové hale. Stojím pokaždé opodál a jen se na ně dívám, jak se objímají a líbají a plácají po ramenou a smějí a pláčou radostí. Je tam vždycky tolik pozitivní energie. A pak se otevřou dveře a ta, na kterou čekám, se objeví. A teď se i my objímáme, líbáme, smějeme a pláčeme radostí. Předám jí provázek s balónkem (podle něj si mě všimla), a ten se teď vznáší nad ní. Beru jí kufry, vezmu kolem ramen a vycházíme z haly. Je krásně. Podíváme se na sebe. - Jdeme na oběd a pak hned do postele.

Dveře

Bylo pootevřeno. Chtěl zaklepat. Ale pokračoval dál. Když se vracel, bylo zavřeno. Propásl příležitost a nemohl čekat, že dostane další. Zaklepal na vedlejší dveře a vešel. Stála tam. Podívala se na něho a v tu chvíli věděl, že je ztracen. Nemohl s ní tady mluvit a i kdyby mohl, nebyl schopen.
Pomalu sestupoval po schodišti. Stále ji viděl před sebou. Ženu, které si tolik vážil, tolik obdivoval a po které toužil tak, jako po žádné jiné. Nikdy jí nedokáže říct, jak moc ji miluje. Zůstane v jeho myšlenkách, ve fiktivním světě, ze kterého dávno přestal hledat cestu zpátky do reality.

Facebook

potřebuje obejmout... a namasírovat záda... a tak..., četl na Facebooku v jejím profilu.
Hned jsem tam..., odepsal. Pak začal přemýšlet, jestli to má skutečně udělat. Za půl hodiny u ní zazvonil. Přišla mu otevřít v županu. Čekala na něho. Beze slova vešel a ona za ním zavřela dveře. Objali se. Okamžitě zjistil, že na sobě už nemá nic jiného. A za chvíli neměla ani ten župan. Na masáž nedošlo. Přešli rovnou na a tak... .
Tak kde jsi? četl za hodinu v jejím profilu.
Odpověděl vyhýbavě: Zasekl jsem se v obchodě s masážními pomůckami.
Leželi vedle sebe a smáli se.

Na hřbitově

„Dobrý den, prosím vás, sháním drť na hrob.“
„Pytel stojí sto osmdesát.“
„Potřebuji tři. Mohu si je u vás objednat?“
„Jo. A tamhle máte kolečka, abyste si je tam mohla odvézt.“
„Paní, já mám hrob až úplně nahoře. A snad si nemyslíte, že ve svém věku to tam budu vozit kolečkama. To si na to zajistím odvoz.“
„Tak to zaplatíte sto korun za vjezd.“
„Prosím? To teda vyděláváte trošku na špatném místě.“
„To by si tam pak taky moh jezdit každej, jak se mu zachce.“
„Paní, když si tam někdo vozí prdel, tak prosím, ale pytle jsou snad něco jinýho!“

Loučení

Pár před námi na první pohled vypadal, že k sobě nepatří. Najednou začal mladík uhýbat do uličky a jeho partnerka vystupovat.
„Tak ahoj,“ řekla a políbila ho na ústa.
Sedl si zpět a díval se za ní přes okno autobusu.
Po chvíli jsem ucítil, jak se moje partnerka ke mně pomalu naklání a něco mi šeptá. Souhlasil jsem mírným přikývnutím. Vypadalo to, že už bude taky vystupovat.
„Tak ahoj,“ řekla a políbila mě na ústa.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a díval se přes okno za ní. Její návrh se mi velmi líbil.
Nevadilo by vám, kdybychom se rozloučili jako ti dva?

Kniha, která nebyla k sehnání

Přál jsem si, aby v pokladně seděla ona.
„Mám u vás menší dluh,“ začal jsem nesměle.
„Tak se na to podíváme,“ usmála se.
„Jen deset korun,“ oznámila mi.
„Čekal jsem víc.“
Zaplatil jsem spozdné a vzal si průkazku. Chvíli jsem váhal, pak vytáhl kus papíru a podal jí ho.
„Nevíte, kde bych sehnal tuhle knížku?“
Přečetla si název a podívala se na mě: „Já se zeptám.“
Za okamžik byla zpátky. „Takovou v knihovně nemáme.“
„Tak vám děkuji,“ řekl jsem smutně a schoval lístek, na kterém stálo:
Harris, B. Nešla byste na večeři?
Pod názvem knihy bylo připsáno: Končím v sedm.

sobota 5. prosince 2009

Dívka z Penny

Když vešel, rychle se rozhlédl, jestli ji tam uvidí. Stála u zeleniny a skládala bedny. Šel pomalu směrem k ní. Podívala se na něho.
„Dlouho jste tu nebyl,“ odpověděla mu místo pozdravu.
„Abych vám řekl pravdu, přišel jsem jen, abych vás viděl. Ale už dopředu vím, že se zmůžu akorát na to, abych vám řekl dobrý den. Že nebudu mít tu odvahu zeptat se vás, jestli byste se mnou nešla na skleničku.“
„A já už dopředu vím, že nebudu mít odvahu odpověď ano.“
Na chvíli zaváhal a podíval se na ni. „Nešla byste na skleničku?“
Usmála se: „Ano, moc ráda.“

Večírek

Přišel tam sám. Vstoupil do přeplněného předsálí, kde se všichni navzájem bavili. Chvíli se díval kolem sebe, jestli neuvidí někoho, ke komu by se připojil. Pak to ale vzdal, opřel se poblíž vchodu do sálu a pozoroval páry, jak tančí. Bylo v nich něco tak uklidňujícího. Po chvíli si šel stoupnout do fronty u baru, a když na něj došla řada, objednal si vodu a zaplatil. Když pak znovu stál sám v předsálí, byl rád, že se může alespoň zabavit pitím ze své sklenice. Občas někoho zdvořile pozdravil. Po třiceti minutách se v tichosti vytratil. Ten večírek pro něj nebyl.